Jak si vybrat stativ
V mnoha případech navíc nelze jednoduše říct, že X je lepší než Y. Často totiž záleží na konkrétním účelu, způsobu používání, na fyzických proporcích fotografa, jakož i na jeho osobních preferencích.
Základní pojmy
V zájmu přístupnosti článku i pro čtenáře-laika si v maximální stručnosti zopakujme nejzákladnější pojmy. Zkušenější nechť tuto stať laskavě přeskočí.
Stativ se skládá z nohou a hlavy. Hlavou se myslí vrchní část, která slouží k polohování fotoaparátu. Fotoaparát se k hlavě připojuje buďto přímo šroubem nebo (častěji) pomocí tzv. rychloupínací destičky.
Nejlevnější stativy mají nohy a hlavu pevně spojené, "seriózní" stativy je mají oddělitelné. Ke spojení hlavy a nohou se používá šroub. Obvykle to bývá jeden ze dvou standardních typů, takže lze bez větších obtíží kombinovat různé typy stativových hlav a nohou, dokonce i od různých výrobců.
Základnou stativu budeme v tomto článku myslet centrální díl, ke kterému se připojují nohy stativu a kterým obvykle prochází tzv. středový sloupek, tj. vertikální tyč umožňující posun hlavy stativu ve směru nahoru / dolů bez nutnosti měnit délku nohou.
Nohy jsou v místě styku se zemí opatřené zakončeními, nejčastěji gumovými. Ta jsou často vyměnitelná, např. za hroty nebo talířky do sněhu. Nohy jsou dnes téměř výhradně teleskopické, složené z několika segmentů neboli sekcí. Jednotlivé segmenty jsou spojené pomocí zámků.
Existují různé druhy stativových hlav vhodné pro různé účely. Nejpoužívanější jsou kulové hlavy a video hlavy, ale existuje celá řada dalších typů. Budeme je podrobně diskutovat níže.
Co je třeba předem si ujasnit
Předtím než se začneme zabývat konkrétními možnostmi různých stativů, je třeba si zodpovědět dvě základní otázky: 1) "Co budeme fotit?" a 2) "Čím to budeme fotit?". To má totiž na výběr zásadní vliv.
Co se bude fotit?
Z pohledu nároků kladených na stativ je velký rozdíl, jestli chceme fotit makro, krajinu nebo např. ptáky v letu. Zatímco pro makro budeme chtít co nejlepší polohovatelnost a snadné provádění drobných změn, pro krajinu nám půjde spíše o dobrou přenositelnost a dostatečnou odolnost vůči větru a při focení létajících ptáků zase potřebujeme, aby hlava umožňovala plynulé sledování cíle.
Jestliže dopředu nevíme, co budeme fotit (častý problém začínajících fotografů), nebo jestliže skutečně potřebujeme fotit různé druhy fotek za zásadně se lišících okolností, je třeba pořídit buďto "univerzální" typ stativu, stativ s nadstandardními možnostmi variability nebo pořídit stativů více.
Čím se bude fotit?
Zásadní je samozřejmě také váha fotoaparátu a objektivů, které budeme na stativ chtít připojovat. Pro malý kompakt postačí lehký stativ, pro zrcadlovku už je potřeba stativ o poznání robustnější a pro středoformátový nebo dokonce větší fotoaparát je třeba hledat řešení s opravdu velkou nosností.
Kromě váhy vybavení je nutné zohledňovat také používaná ohniska. Čím delší ohnisko, tím větší nároky na tuhost stativu a tím kvalitnější anebo robustnější stativ je potřeba. Zatímco pro širokoúhlý záběr často postačí i kompaktní, ultralehký stativ, pro focení s ohniskem např. 300 mm už stativ musí mít určitou tuhost ve zkrutu - pokud ji nemá, poslouží spíše jen jako mechanická podpěra, ale nedokáže záběr stabilizovat.
Vybíráme nohy stativu
Nohy stativu vybíráme s ohledem na potřebnou nosnost, pevnost, maximální výšku, velikost ve složeném stavu a konkrétní praktické požadavky.
Nosnost
Udávaná nosnost stativů určuje, jakou váhu stativ unese, aniž by byl nadměrně přetěžován a hrozilo jeho poškození nebo zrychlené opotřebení. Nosnost však má bohužel jen málo společného se schopností stativu stabilizovat konkrétní sestavu fotoaparát + objektiv.
Navíc neexistuje žádný závazný a všeobecně používaný standard pro uvádění nosnosti, tzn. výrobci si mohou do kolonky "nosnost" psát v podstatě co chtějí. Nosnost stativů různých výrobců proto nejde dost dobře srovnávat.
Samozřejmě platí, že čím vyšší nosnost, tím lépe, a samozřejmě je žádoucí nosnost nepřekračovat. Při rozhodování o potřebné robustnosti stativu jsou však ve skutečnosti důležitější jiné okolnosti než hmotnost vybavení, zejména ohnisková vzdálenost, s jakou budeme na stativu nejčastěji fotit.
Čím delší ohnisko, tím více se na snímcích projeví veškeré mikropohyby sestavy při expozici. Vibrace, které budou při použití ohniska 24 mm na snímcích zcela neviditelné, mohou záběr z 500 mm objektivu zcela zničit - na fotografiích se totiž projeví s cca 20× tak velkou intenzitou. Pro dlouhá ohniska tedy potřebujeme naddimenzované stativy, pro velmi krátká ohniska nám naopak může projít i ultralehký a ultraskladný stativ docela bez problému.
Nosnost se udává zvlášť pro nohy a hlavu, přičemž je třeba uvažovat tím způsobem, že řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek. Tzn. má-li hlava nosnost 5 kg a nohy 10 kg, pak nosnost sestavy hlava + nohy je 5 kg.
V reálu by udávaná nosnost sestavy měla několikanásobně překračovat reálnou váhu vybavení.
Výška stativu
V zásadě lze rozlišovat čtyři výškové úrovně stativů:
- Kompaktní - výška stativu bez hlavy cca 120-130 cm.
- Standardní - výška stativu bez hlavy kolem 150 cm.
- "Eye-level" (tj. do výše očí) - výška stativu bez hlavy cca 160-180 cm.
- "Overhead" (tj. s možností umístění fotoaparátu nad hlavou) - ještě vyšší stativy.
Je ale nutné si uvědomit, že reálná výška, kde bude umístěn fotoaparát a zejm. pak očnice hledáčku, je ještě zhruba o 15-25 cm výše, protože je třeba připočíst výšku stativové hlavy a samotného těla fotoaparátu.
Kompaktní stativy dobře poslouží pro občasné použití nebo na túrách, kde oceníme jejich nižší hmotnost. Pro rutinní, časté používání jsou vhodné jen pokud jsme ochotní běžně fotit vkleče. Ve stoje se k nim musíme shýbat, což není vhodné ve větší míře dělat, neboť z toho bolí záda.
Stativy standardní výšky jsou ideálním kompromisem mezi užitnou hodnotou, hmotností a velikostí ve složeném stavu. Při použití ve stoje nevyžadují žádné nebo jen malé shýbání se a tedy nezatěžují tolik páteř. Nevýhodou je, že když někdy větší výšku potřebujeme, tak to není možné. Při fotografování směrem nahoru však i tyto stativy vyžadují krčit se nebo klečet a v nerovném terénu neposkytují tolik flexibility jako stativy s určitou výškovou rezervou.
Stativy výšky "eye-level" umožňují umístit fotoaparát do pohodlné výše bez ohledu na směr fotografování, tedy i když budeme fotit např. letadla ve vzduchu a budeme tedy mířit převážně nahoru. Také umožňují dosažení standardní výšky i v členitém terénu (např. když je jedna noha v díře).
"Overhead" stativy představují specializovanou kategorii zvlášť vysokých stativů. Běžné jsou u nich výšky 2 - 2,5 metru, existují ale modely, které se středovým sloupkem (spíše tedy "sloupem") dosahují výšky 4 metry i více. S těmito "monsterstativy" je možné fotit z vyvýšené pozice, např. ze štaflí.
Pro běžné použití je vhodná výška "standard", výška "eye-level" je vhodná pro někoho, kdo často fotí v hodně členitém terénu nebo směrem nahoru. Při výběru ale samozřejmě zohledňujeme i výšku postavy fotografa - např. zvlášť vysoký člověk potřebuje spíše vyšší stativ.
Tloušťka nohou
Průměr (tloušťka) nohou stativu představuje hlavní faktor ovlivňující jeho hmotnost, nosnost a torzní tuhost. U lepších značek je zvykem rozdělovat stativy dle tloušťky nejsilnějšího segmentu nohou do tzv. "sérií" označovaných čísly, nejčastěji 1-5, přičemž čím vyšší číslo, tím tlustší nohy.
Série 1 (případně série 0) zahrnuje cestovní, kompaktní nebo odlehčené stativy. Série 2 je vhodná pro mirrorless fotoaparáty a pro DSLR s menšími objektivy, série 3 zvládá DSLR se všemi kromě největších objektivů, série 4 a 5 jsou vhodné pro těžkou výbavu (DSLR se superteleobjektivy), středoformátové a větší fotoaparáty.
Pro většinu lidí, kteří shání "univerzální" stativ pro DSLR, je optimální lovit ve vodách sérií 2-3. Nižší série se hodí, je-li prioritou nízká hmotnost, používáme-li menší systém (např. m4/3) anebo neplánujeme-li příliš používat dlouhá ohniska. Série 4 a 5 už jsou vysloveně "heavy duty" a hodí se hlavně pro opravdu velké a těžké teleobjektivy (vážící 3 kg a více).
Pozn.: Výše uváděný popis sérií platí pro stativy zn. Gitzo. U jiných značek se může číslování sérií trochu lišit, v zásadě se ale obecně dodržuje princip, že čím vyšší série, tím tlustší nohy. U značek, které nepoužívají k označování hmotnostních kategorií svých stativů série, je lepší se orientovat podle nosnosti a doporučení výrobce.
Materiál nohou
Většina moderních stativů má nohy z hliníku nebo z karbonu. Karbon je z hlediska účelu stativu ve všech ohledech lepší materiál - je lehčí, přitom však pevnější, méně pruží a lépe tlumí vibrace. Použitím karbonu se hmotnost celého stativu sníží až o 30%. Karbon také nevede tak dobře teplo, takže v zimě tolik nestudí. Pro hliník mluví především mnohem příznivější cena. Plast je jako materiál nohou nevhodný pro své mechanické vlastnosti. Dřevěné stativy, jakož i stativy z jiných materiálů (např. bazalt) dnes nejsou příliš rozšířené.
Hmotnost
Hmotnost stativu je dána jeho váhovou kategorií (tj. sérií), maximální výškou a materiálem nohou. Pochopitelně platí, že čím vyšší a robustnější stativ, tím těžší. K robustnějším stativům se zpravidla používají také robustnější a tedy těžší hlavy.
Nakolik je váha důležitá, to je velmi individuální. Váha např. hraje jen malou roli, je-li stativ používán převážně ve studiu nebo v docházkové vzdálenosti od auta. Naopak pro horolezce, který počítá každý gram, bude nízká váha vysoce prioritní.
Stativy vážící méně než 1 kg (zde uváděné hmotnosti vždy vč. hlavy) lze nosit téměř stále s sebou, což je obrovská výhoda. Takto nízké hmotnosti je však možné docílit jen za cenu dosti bolestných kompromisů - musíme se smířit např. s mrňavou, nepohodlnou hlavou, malou maximální výškou, zhoršenou stabilitou, omezenými funkcemi.
Váha cca 1,5 kg je typická pro kompaktní/cestovní stativy. Tyto stativy už jsou poměrně dobře použitelné, stále ale mívají jedno nebo více "ale", která při intenzivním užívání brzy začnou lézt na nervy.
Většina "unverzálních" stativů pro DSLR spadá do váhové kategorie 2 - 3 kg. Tyto stativy už toho umí hodně, ale jejich váha už začíná být docela hodně znát a člověk už s nimi často zvažuje, zda si je s sebou brát nebo ne.
Stativy vážící 4 kg a více už jsou pro většinu lidí příliš těžké na delší nošení a lze je proto doporučit opravdu jen někomu, kdo ví co dělá. Mají své využití, ale jejich hmotnost už významně limituje jejich univerzální použitelnost.
Počet sekcí nohou
Počet segmentů nohou je otázka priorit a preferencí. Neexistuje žádný "správný" počet. Více sekcí obecně znamená kompaktnější rozměry ve složeném stavu a/nebo vyšší maximální výšku. Nevýhodou je pomalejší práce se stativem (je třeba pracovat s více zámky) a horší stabilita (více spojení plus poslední segment je tenčí).
Naopak méně sekcí znamená rychlejší stavění a úpravy výšky nohou a o něco lepší stabilitu, ovšem zase za cenu horší skladnosti anebo maximální výšky. Stativ, který je ve složeném stavu příliš dlouhý, se hůře nosí na batohu a může být problematický při letecké přepravě.
Nejběžnější jsou čtyři sekce (kromě modelů "overhead", ty mívají více). Čtyři sekce - zdá se - představují nejlepší kompromis mezi skladností, výškou, stabilitou a rychlostí používání. Mnozí výrobci zároveň nabízí také tří- a pětisekční varianty. Třísekční stativy nabízí maximální stabilitu v dané váhové kategorii za cenu horší skladnosti, pětisekční to mají naopak.
Typ zámků
Zámky nohou bývají řešené nejčastěji jako otočné (šroubovací) nebo "zaklapávací". Výhodou zaklapávacích zámků je, že je na nich vždy snadno vidět, jestli jsou zamčené nebo ne. Šroubovací zámky jsou tišší, nepatrně rychlejší při úpravě délky nohy a lze je snadno rozebrat a vyčistit a to i zcela bez nástrojů. Oba typy zámků jsou samozřejmě použitelné.
V každém případě by ale mělo být možné nastavit libovolnou délku nohou. Stativy, které umožňují zamykat segmenty jen plně vytažené, jsou mimořádně nepraktické!
Vyklápění nohou
Dobré stativy umožňují vyklápět nohy do více úhlů. Nejběžnější jsou tři úhly, u menších stativů jsou často k dispozici jen dva. Nejširší úhel by měl umožnit jít se základnou stativu co nejvíce k zemi. Vyklápění nohou je z pochopitelných důvodů zcela neslučitelné se vzpěrami, které nalezneme na některých levných stativech.
Řešení středového sloupku
Většina stativů je vybavená tzv. středovým sloupkem - vertikální středovou tyčí, která umožňuje v určitém rozsahu nastavit výšku stativu bez nutnosti změny délky nohou. Středový sloupek je užitečný prvek, zároveň s sebou však přináší také řadu praktických problémů.
Obecně platí, že vytažený středový sloupek snižuje stabilitu stativu. Jak moc, to záleží na konkrétním stativu. U levnějších stativů vytažení středového sloupku často znamená výrazné zhoršení stability fotoaparátu. Kvalitnější stativy mohou být poměrně dost stabilní i s vytaženým středovým sloupkem.
Vůbec nejstabilnější stativy jsou ale takové, které středový sloupek jednoduše nemají. Toto je ale samozřejmě do určité míry na úkor pohodlí užívání, neboť je nutné mnohem častěji manipulovat se zámky nohou. Absence středového sloupku také (paradoxně) zvyšuje váhu. Má-li totiž stativ dosáhnout určité výšky bez sloupku, musí mít o to delší nohy, které jsou ale tři a tedy váží více.
Další problém středového sloupku souvisí s fotografováním z nízké polohy - sloupek neumožní umístit základnu stativu až úplně k zemi, přestože třeba nohy stativu jdou dostatečně roztáhnout. Zde opět excelují stativy bez sloupku, které se snadno ustaví až úplně k zemi.
Mnozí výrobci se snaží problém fotografování z nízké polohy řešit tím, že umožňují středový sloupek otočit. Toto zní velice dobře na papíře, v praxi je to ale mimořádně nešikovné, protože v takovém případě je hledáček u země a veškeré ovládací prvky fotoaparátu jsou vzhůru nohama.
Mnohem lepší řešení je, když lze středový sloupek zkrátit nebo nahradit minisloupkem, který umožní jít se základnou téměř až na zem, ale fotoaparát přitom zůstává ve standardní poloze.
Vybíráme stativovou hlavu
Stativová hlava je hlavní součást určující komfort užívání stativu. Různé typy hlav se zároveň hodí pro různé účely.
Kulová hlava
Kulová hlava je nejoblíbenější typ hlavy pro fotografii. Je skladná, rychlá na používání a v malém provedení i velice lehká (ale hůře ovladatelná - viz dále).
Nejjednodušší kulová hlava je prostý kulový kloub s jedním aretačním šroubem. Objímka kloubu mívá jedno nebo více vykrojení, což umožňuje ustavit fotoaparát i v pozici na výšku. Lepší hlavy mají zároveň rotační základnu aretovanou druhým šroubem, což umožňuje otáčet hlavou horizontálně, bez nutnosti uvolňovat kulový kloub. High-end hlavy mívají navíc ještě třetí šroub, kterým lze nastavit požadované tření (frikci) při uvolnění kulového kloubu. To se hodí zejm. při fotografování s těžší výbavou.
Kulová hlava má i některé nevýhody. Předně, dobrá kulová hlava je drahá. Levné hlavy mohou mírně prokluzovat, často se musí utahovat dost velkou silou nebo nemají moc dlouhou životnost. Kulová hlava také není příliš vhodná pro video, neboť neumožňuje provádět plynulé pohyby fotoaparátem.
Video hlava
Video hlavy se poznají nejsnáze podle dlouhé páky (tzv. švenkpáka) a je pro ně charakteristické, že umožňují provádět s fotoaparátem pomalé, plynulé pohyby. Přestože jsou primárně určené k natáčení videa, dají se výborně používat i při fotografování.
Video hlavy bývají větší, těžší a méně skladné nežli hlavy kulové a jejich páky se někdy mohou dostávat do konfliktu s nohama stativu, zvlášť když je středový sloupek v nejnižší možné poloze. To může být problém např. při fotografování panoramat.
Dvou- a třícestné hlavy
Tyto hlavy jsou vlastně soustavou (dvou, tří) kloubů s jedním stupněm volnosti (tzn. jednotlivé klouby umožňují jen rotaci, ne volný pohyb) v navzájem kolmých osách. Tyto hlavy lze levně vyrobit v rozumné mechanické kvalitě, na druhou stranu pro běžné fotografování mohou být poněkud pomalé. Na rozdíl od kulové hlavy umožňují preciznější pozicování jen v jedné z os. To se může hodit např. v makrofotografii.
Gimbal hlava
Gimbal hlava je zvláštní typ hlavy, jejíž účelem je vyvážit sestavu fotoaparát + objektiv tak, aby tato i bez zajištění držela v nastavené poloze. Gimbal hlavy se používají hlavně s těžkými teleobjektivy. Umožňují i velmi těžkou sestavu ovládat velmi pohodlně, prakticky jedním prstem. Zároveň jsou skvělé pro fotografování pohybujících se cílů, podobně jako videohlavy.
Gimbal hlavy jsou však velké a těžké a pro běžné fotografování se proto příliš nehodí. Využívají je zejm. fotografové divokých zvířat.
Panoramatická hlava
Hlava určená k preciznímu fotografování panoramat - jednořadých, víceřadých nebo i plně sférických např. pro virtuální prohlídky. Podobá se gimbal hlavě, má však rotaci nikoliv plynulou, ale po krocích. Kroky je možné nastavit různě pro různé objektivy. Na rozdíl od gimbal hlavy se u ní fotoaparát neustavuje tak, aby bylo ve středu rotace hlavy těžiště sestavy, ale tzv. nodální bod objektivu. Smyslem panoramatické hlavy je minimalizovat tzv. paralaxní chybu.
Panoramatické hlavy jsou také velké a těžké a pro běžné fotografování se příliš nehodí.
Další typy hlav
Pistolové hlavy jsou obdobou hlav kulových, jsou však proti nim zbytečně velké a mají malou nosnost.
Hlavy určené pro monopody se vyznačují omezenou pohyblivostí - umožňují rotaci jen v jednom nebo dvou směrech (pan + tilt nebo jen tilt). Horizontální rotace (pan) je na monopodu možné dosáhnout rotací celého monopodu. Rotace ve třetí ose (kolem osy objektivu) je na monopodu často nežádoucí, případně se realizuje pomocí stativové objímky teleobjektivu.
Některé stativy a hlavně pak monopody je možné používat i bez hlavy, znamená to ale pochopitelně ztížené možnosti pozicování fotoaparátu.
Požadavky na hlavu
Obecně platí, že čím je hlava větší, tím je pohodlnější na ovládání. Malá hlava totiž znamená malé klouby a menší klouby znamenají nutnost fixovat stejnou váhu silnějším utažením. Malé hlavy navíc mívají také menší madla u všech aretačních šroubů, což dále situaci zhoršuje.
Hlavu je proto nejlepší vybírat osobně. Při výběru zkuste se zatíženou hlavou 20x změnit polohu fotoaparátu - pokud vás potom budou bolet ruce, zvolte větší hlavu anebo jiný typ hlavy.
Např. u kulových hlav celkem spolehlivě platí, že "čím větší koule, tím lépe" (beze snahy o dvojsmysl). Malé hlavy, jaké najdeme typicky na "travel" stativech, se hodí jen pro občasné užívání nebo pro lehkou výbavu.
Kromě pohodlného ovládání bez nutnosti vynaložit velkou sílu je důležité také co nejmenší prokluzování hlavy po dotažení a absence různých mechanických vůlí.
Stativové hlavy - shrnutí
Optimální pro běžnou fotografii je dobrá kulová hlava s větší koulí a ideálně s možností nezávislé horizontální rotace (pan). Je-li takováto hlava cenově nedostupná, je lepší zvolit spíše video hlavu. Pro účely preciznějšího polohování fotoaparátu může někomu více vyhovovat hlava trojcestná.
Příslušenství
Kromě vlastního stativu a hlavy je u některých stativů k dispozici ještě další příslušenství. Buďto je součástí balení nebo se dá dokoupit zvlášť.
Součástí většiny stativů je jedna nebo více vodováh, které zjednodušují rovné postavení stativu. Vodováhu někdy najdeme na základně stativu, jindy na hlavě, často na obojím. Ideální je mít při fotografování rovně již základnu stativu, protože při horizontální rotaci (pan) zůstává záběr vyrovnaný. Pro některé stativy jdou vodováhy dokoupit jako volitelné příslušenství. Není-li ani tato možnost, vždy lze pořídit alespoň vodováhu do sáněk pro blesk.
Obaly a tašky na stativy pomáhají s přenášením a ochranou stativu. Osobně je považuji spíše za zbytečnost, která jen zdržuje a překáží, ale chápu, že pro někoho mohou být užitečné. Často jsou v ceně stativu.
Naopak popruh na přenášení může být docela užitečná věc, na druhou stranu stativ se dá docela dobře nosit i v či na batohu nebo zaháknutý jednou nohou za popruhem batohu (i obyčejného, ne-foto).
Vyměnitelná zakončení nohou mohou zlepšit stabilitu stativu ve specifických podmínkách - na ledu či měkkém podkladu se mohou hodit hroty, na sněhu pomohou talířky podobné těm, kterými jsou vybavené lyžařské hole. V naprosté většině situací si ale lze vystačit se standardními, gumovými nožičkami.
Některé stativy mají vyměnitelný střed základny (např. řada Gitzo Systematic), čímž je lze dále přizpůsobovat konkrétním potřebám. Lze k nim např. dokoupit volitelný středový sloupek, vyrovnávací základnu, atd.
K méně běžnému příslušenství patří např. různé adaptéry umožňující dosažení nezvyklých úhlů, vyosení středového sloupku nebo např. modifikované otočné zámky, pomocí kterých lze zkrátit nohy stativu vyřazením jejich koncových segmentů.
Je nasnadě, že přínos rozličného příslušenství je velmi individuální - záleží na konkrétních potřebách konkrétního fotografa.
Co z počátku nemusí být zřejmé, přesto je to důležité
Kromě výše uvedeného je dobré vybírat ještě s ohledem na následující okolnosti, které řadu lidí zprvu nenapadnou, ale které se po čase mohou ukázat jako docela podstatné:
Dostupnost náhradních dílů
Pro stativy dobrých značek lze samostatně dokoupit náhradní díly. Pokud se časem "vykloktá" nějaký kloub, zlomí či ohne se některý segment nohy, nebo zámky přestanou zamykat, lze dokoupit náhradní díly a stativ jednoduše uživatelsky opravit.
Jednoduchost údržby - doma i v terénu
Stativy občas potřebují někde dotáhnout a často potřebují vyčistit. Čím snazší tato údržba je, tím lépe. Některé stativy lze udržovat s minimem nářadí a mnohé operace lze provést i v terénu a to i zcela bez nářadí. Tyto věci člověk zpravidla docení až časem.
Kompatibilita s Arca Swiss
Různí výrobci používají různé mechanizmy uchycení stativových destiček ve snaze dosáhnout tzv. "vendor lock-in", tj. donutit uživatele napříště kupovat opět příslušenství daného výrobce.
Alespoň u high-end vybavení však již delší dobu existují pokusy o standardizaci uchycovacího mechanizmu na tzv. Arca Swiss systém. Je velkou výhodou, pokud je stativová hlava s tímto systémem kompatibilní, neboť to do budoucna umožňuje nákup stativových destiček a rozličného dalšího příslušenství (např. L-bracket) i od jiných výrobců. Mnozí tradiční výrobci však bohužel Arca Swiss systém záměrně implementují v mírně modifikované, proprietární variantě.
Z tohoto důvodu je např. výhodnější, když se stativová hlava k destičce zamyká šroubem a nikoliv páčkou, protože u páčky spíše hrozí, že spojení nebude s některým "Arca style" vybavením jiných výrobců kompatibilní.
Čemu se určitě vyhnout
Na závěr pár upozornění na věci, které by měly vždy fungovat jako varovný signál:
- Stativy s plastovou hlavou.
- Stativy používající plasty v jakémkoliv mechanicky namáhaném kloubu nebo spojení.
- Stativy se vzpěrami mezi nohama nebo mezi středovým sloupkem a nohama (neplatí pro lepší videostativy).
- Stativy, u kterých hlava nejde odšroubovat (neplatí pro specializované typy - stolní mini stativy, "ground" stativy, atp.).
- Stativy, které zjevně pruží i při mírném zatížení.
- Stativy, jejichž segmenty nohou nejdou zamykat v libovolné poloze.
- Stativy, jejichž nohy nejdou vyklopit do více úhlů.
- Stativy, které se prodávají pod mnoha různými "značkami".
- Kulové hlavy s maličkou kuličkou a maličkými madly na aretačních šroubech (neplatí pro stolní ministativy a stativy určené pro kompakty).
- Podezřele levné stativy.