Kusová variabilita - problém, o kterém se raději moc nemluví
Příčina je velice prostá: objektiv je složitý systém sestávající z optických, mechanických a elektronických dílů, přičemž zejm. pro optiku platí, že musí být vyrobená a skompletovaná skutečně velmi precizně, aby fungovala tak, jak má. Čočky musejí být zhotovené ze skla s velmi přesným indexem lomu, musejí být vybroušené do velmi přesného tvaru a musejí být v objektivu velmi přesně uložené. Jakákoliv odchylka, i jen velmi malá, a optický výkon klesá.
Světlo navíc objektivem prochází postupně, od čočky k čočce, takže dílčí chyby se sčítají nebo dokonce násobí. U moderních objektivů přitom není žádnou výjimkou, že jejich optická konstrukce sestává třeba z dvaceti nebo i více čoček. Tedy těch míst, kde se může něco pokazit, je opravdu hodně.
Bohužel jakákoliv výroba pracuje vždy s určitými tolerancemi a drobnými nepřesnostmi. Ty mohou být větší či menší, nikdy však nejsou zcela nulové. A tím pádem ani žádné dva objektivy, které opouštějí výrobní linku, nejsou nikdy doopravdy zcela identické. Vypadají stejně, ale nemají stejný optický výkon.
Nepříjemná realita, ze které nemá radost nikdo
Existence kusové variability je záležitost mírně řečeno nepříjemná. A to nejenom pro fotografy, ale vlastně úplně pro všechny.
Nemá z toho radost koncový zákazník, protože neví, co přesně za své peníze dostane. Nemá z toho radost výrobce, protože občasný horší kus mu kazí renomé. Nemají z toho radost prodejci, protože musí ve zvýšené míře řešit vratky. A nemají z toho radost ani servisy, neboť kvůli tomu stále s někým vedou diskuse typu: „Mně to přijde měkké.“ vs. „Ne, to je v toleranci.“.
Tedy není tomu tak, že by na tom byl bit jen zákazník. Otravuje to život úplně všem. Bohužel je to problém, který nelze zcela eliminovat. Složité precizní systémy jsou prostě takové, kusová variabilita je u nich nevyhnutelná.
Je sice možné zpřísnit výrobní tolerance, to ale znamená současně též nárůst výrobních nákladů a tedy potažmo ceny, čímž se objektiv stává méně konkurenceschopným. Výrobci tak musejí hledat nejlepší sweetspot mezi „příliš vysoká kusová variabilita“ (špatná pověst → lidé to nekupují) vs. „příliš drahý objektiv“ (moc vysoká cena → lidé to nekupují), což jim upřímně nezávidím.
Zkrátka a dobře kusová variabilita je u fotografických objektivů nepříjemná realita, která sice všechny štve, ale se kterou se toho nedá mnoho udělat.
Co z toho plyne pro reálnou praxi?
Pro fotografa z výše uvedeného vyplývá několik důležitých praktických důsledků:
Za prvé, jakýkoliv nákup optiky je vždy tak trochu loterie. Je to nákup s překvapením. Můžete dostat průměrný kus (nejpravděpodobnější), výjimečně dobrý kus (jackpot!), ale také podprůměrný kus (ó jen to ne).
Za druhé, znamená to, že většina recenzí a zároveň i většina osobních zkušeností fotografů má jen omezenou obecnou platnost. Vychází totiž zpravidla z vlastností jednoho konkrétního a nikoliv typického (průměrného) kusu.
Recenze či zkazky z diskusních fór jsou tedy skoro vždy zatížené určitou chybou. V lepším případě je tato chyba náhodná, to když si recenzent objektiv sám koupí, na běžném trhu, jako řadový zákazník; někdy však této chyby může být i „šikovně využito“. To nastává typicky tehdy, když objektiv k recenzi poskytne samotný jeho výrobce. Ten má totiž pochopitelně zájem na tom, aby do recenze nešel „průměrný“, ale spíše „zvláště vydařený“ kus.
A konečně za třetí, každý fotograf by si měl uvědomit, že určitá míra kusové variability je u komplexních precizních výrobků jako jsou objektivy nevyhnutelná. Nejde to jinak, ne s ohledem na realitu trhu. Tedy není to naschvál, není to neschopnost výrobce a není to ani spiknutí. Je to prostě realita složitých precizních systémů, mají-li být prodávané za ještě jakž takž rozumnou cenu. Toto je potřeba přijmout jako fakt a naučit se to tolerovat.
Jak se kusová variabilita projevuje nejčastěji?
Stručně řečeno: různorodými odchylkami od dokonalého obrazového projevu a od očekávaného mechanického chování.
Odchylky v optice se projeví přímo v obraze a to některými z následujících okolností:
- Nerovnoměrná ostrost v ploše (např. levý horní roh je ostřejší než pravý dolní).
- Různě výrazná přítomnost optických vad jako jsou astigmatismus a koma (opět patrné zejm. v rozích).
- Jiná „nejlepší clona" (tzn. clona, při které objektiv dosahuje nejlepší kresby).
- Odlišná míra anebo charakter chromatických aberací.
- Rozdílný výkon na různých polohách zoomu.
- Rozdílný výkon na různých zaostřovacích vzdálenostech.
- Drobné změny v bokeh (vzhled rozostřených částí fotky).
Jednou z nejčastějších příčin problémů bývá mírná decentrace optiky – tj. stav, kdy čočky objektivu nejsou dokonale souosé (tzn. některá čočka je buďto mírně posunutá nebo nakloněná).
U mechanických prvků se mohou objevit:
- Odlišnosti v tuhosti mechanismů (zoomování, manuální zaostřování).
- Nerovnoměrný chod zoomu (v některých polohách je běh tužší, jinde volnější).
- Přítomnost zoom creep, tedy nechtěné vysouvání objektivu gravitací.
- Vůle v zaostřování (ručním i automatickém) – projeví se nekonzistencí autofokusu.
- Vůle v dosednutí anebo různý přítlak pružin bajonetu – objektiv jde nasadit příliš ztuha, nebo je naopak příliš volný.
Projevy navíc nebývají konstantní v čase, mívají tendenci se postupem doby zhoršovat. Souvisí to s tím, jak se mechanismy postupně rozvolňují, vůle zvětšují, maziva stárnou a migrují, atd.
Jak moc tyto odchylky v reálu vadí?
Záleží na tom, jak moc jsou vyjádřené. Jak už jsme si řekli, velmi drobné odchylky jsou v podstatě nevyhnutelné a normální. Malichernostmi je nesmysl se zabývat a pokoušet se je řešit – nikam to nepovede a i když ano, vynaložené úsilí a náklady za to nejspíš nebudou stát.
Záleží též na tom, k čemu chceme objektiv používat. Některé žánry jsou na dokonalost optiky náročnější (astrofotografie, reprodukce), u jiných se to často tolik neřeší (dokument, reportáž).
A konečně záleží i na konkrétním člověku, jeho povaze a na tom, jak moc je na optiku náročný. Někdo akceptuje i dost viditelně decentrovaný objektiv s tím, že „není pixel-peeper“, jiný šílí i z nejmenších nuancí, které vypozoruje na svých testovacích fotkách cihlových zdí. Většina lidí spadá někam mezi tyto dva extrémy.
Liší se nějak různé kategorie objektivů co do jejich kusové variability?
Ano a to docela významně.
Orientačně platí, že kusová variabilita bývá větší u:
- Levnějších, consumer-grade objektivů spíše než u profi objektivů.
- Objektivů „třetích stran“, spíše než u nativních objektivů od výrobce těla.
- Zoomových objektivů spíše než u objektivů s pevnou ohniskovou vzdáleností.
- Objektivů s vysokým počtem optických prvků.
- Objektivů s velkým rozsahem zoomu.
- Starších objektivů, které už toho hodně zažily.
Proč tomu tak je?
- Profi řady objektivů mívají menší výrobní tolerance a provádí se u nich více korekcí, tak např. ve větší míře se používají vymezovací podložky, které kompenzují drobné nepřesnosti v uložení.
- Third-party objektivy často (ne vždy!) cílí na nižší cenovou hladinu. Výrobní tolerance a kontrola kvality u nich proto mohou být o něco méně přísné.
- Zoomové objektivy mívají více optických a mechanických prvků, u kterých je kritické přesné uložení a absence vůlí, tedy je u nich větší prostor na nasčítání chyby.
- Více optických prvků = více prostoru pro kumulaci drobných chyb.
- Širokorozsahové zoomy dělají větší kompromisy v optické konstrukci objektivu, neboť musejí korigovat optické vady v širším spektru geometrických konfigurací. I drobné nepřesnosti se u nich proto projeví více než u objektivů s menším rozsahem zoomu.
- Starší objektivy mohou mít větší vůle, vyběhané vodící lišty, opotřebovaná ozubení, apod. Starší objektivy také typicky zažily více drobných drcnutí, menších pádů, atd.
Stále se ale jedná jen a pouze o větší rozptyl, nikoliv o to, že by objektivy s výše zmiňovanými vlastnostmi byly „vždy horší“. Tak tomu není, jen jsou u nich jinak rozdělené pravděpodobnosti. Tedy ve skutečnosti i starý, consumer-grade superzoom od Sigmy může být s trochou štěstí opticky excelentní.
Slabší kus vs. vadný kus
V kontextu tématu je docela důležité rozlišovat dva typy „špatných“ objektivů – slabší kusy vs. vyloženě vadné kusy.
Slabší kus je takový, který funguje v zásadě fajn, jen ten jeho obrazový výstup není úplně top. Je možná trochu méně ostrý nebo lehce decentrovaný, ale nic dramatického. Nebude-li člověk zkoumat jednotlivé pixely nebo když třeba trochu víc přicloní, v zásadě je to stále naprosto bez problémů použitelný výrobek.
Oproti tomu vadný kus je takový, který zcela zjevně není v pořádku. Tzn. je buďto velmi silně decentrovaný, má velmi neostrý projev, nefunguje mu správně clona nebo má jinou vadu.
Slabší kusy jsou tedy jen „maličko horší“, vadné kusy jsou „zcela zjevně porouchané“.
Vadný objektiv patří do servisu. Tam jej často dokáží uvést do stavu, že bude opět splňovat výrobní specifikace. Dokonce se může po opravě klidně dostat i do zóny průměru nebo i nadprůměru.
Oproti tomu slabší kus do servisu nemá moc smysl posílat. Buďto se Vám vrátí se strohým „v toleranci“ nebo na něm třeba i něco poladí, ale pravděpodobně si nijak zásadně nepomůžete.
Tak např. pokud se Vám zoomový objektiv bude zdát fajn na dlouhém konci, ale „lehce měkčí“ na krátkém konci, a budete-li natolik neodbytní, že servis donutíte, aby se tím skutečně zabýval, dost možná se Vám vrátí objektiv lépe vyladěný pro krátký konec, ale zhorší se jeho obraz na dlouhém konci.
Tzn. vadné objektivy se po servisu zpravidla zásadně zlepší (pokud jsou opravitelné), objektivy, které byly od počátku spíš jen lehce slabší, ale stále „v toleranci“, ty s největší pravděpodobností takové už zůstanou.
Záleží na tom, kde objektivy kupujete?
Tohle je ve skutečnosti dost těžké spolehlivě zodpovědět. Já mohu vycházet jen z mé relativně omezené osobní zkušenosti. Ta je taková, že pokud kupujete nové objektivy, v oficiální distribuci, tak na prodejci příliš nezáleží.
Pořídil jsem ve věhlasných foto prodejnách objektivy, se kterými jsem nebyl spokojený a které jsem musel vracet. Pořídil jsem takovou techniku dokonce i přímo z eshopu výrobce (!!!). Na druhou stranu, koupil jsem skvělá skla u běžných obchodníků, kteří nejsou foto specialisté, např. na Amazonu, v Alze nebo v Datartu.
Dle mého je tedy úplně jedno, u koho objektiv kupujete. Všude je to loterie, z podstaty věci. Doopravdy důležitá je možnost bezproblémového vrácení, ne to, jak moc silné vazby má obchodník na svět foto. Přidaná hodnota specializovaných prodejen leží jinde – ve službách, poradenství, dostupnosti vysoce specializovaného vybavení.
Určitě je ale rozdíl mezi nákupem nového vs. bazarového zboží. U bazarů je pravděpodobnost, že dostanete slabší kus, jednoznačně vyšší. V bazarech totiž často končí objektivy, se kterými nebyl původní majitel spokojený. To ovšem neznamená, že by bazary byly plné jen takových objektivů. Lidé prodávají techniku z různých důvodů, např. protože už ji nevyužívají, protože potřebují peníze, aj. Tedy i v bazaru určitě můžete koupit skvělé sklo.
Jistou obezřetnost doporučuji též při nákupu objektivu ve slevě, pakliže je zlevněný jen jeden kus. Může se jednat o vrácené nebo jinak problematické zboží.
Můžete nějak zvýšit šance, že dostanete dobrý kus?
Ano, můžete. Pro slušného člověka je to ale trochu… řekněme morálně komplikované.
Můžete samozřejmě dělat to, že vždy vyzkoušíte několik různých kusů téhož objektivu, vyberete si ten nejlepší a ty ostatní následně vrátíte. Např. v zákonné, čtrnáctidenní lhůtě. Ostatně hodně fotografů to přesně takhle dělá. Je ale myslím celkem jasné, proč to není tak úplně košer. Tím, že si sami vyberete „lepší“ kus, vlastně necháváte ostatním ty horší kousky. Vracením navíc zatěžujete prodejce.
Na druhou stranu je ovšem pochopitelné i to, že člověk nechce dát X desítek tisíc za profi objektiv, který se opticky nachází spíš na spodní hranici toho, co výrobce ještě považuje za „v toleranci“.
Osobně volím jakousi zlatou střední cestu. Nespokojím se úplně se vším, netrvám ale na tom, abych dostal vždy úplně výjimečný kousek. Stačí mi průměrný. Samozřejmě když se poštěstí a vyjde na mě ten zvlášť povedený, jsem rád. Ale neženu se za tím takříkajíc „přes mrtvoly“.
Neobjednávám tedy X objektivů najednou z různých eshopů s tím, že je porovnám a X mínus jedna jich následně pošlu zase zpátky. Koupím si jeden. Když přijde, otestuji ho. Pokud jsem jakž takž spokojen, nechám si ho. Pokud mám ale pocit, že je to zvlášť nevydařený nákup, pošlu ho zpět a objednám si jiný kus. V reálu takto většinu objektivů pořídím na první pokus, občas na druhý.
Tohle mi osobně připadá jako rozumný kompromis mezi „nebýt za hejla“ a „nebýt úplně bezohledný“.
Kde se dočíst víc…
Problematika kusové variability je zajímavá, existuje o ní ale poměrně dost málo doopravdy kvalitních a spolehlivých informačních zdrojů. Je to pochopitelné – pro výrobce i prodejce je to tak trochu toxické téma, o kterém ze zřejmých důvodů raději moc nemluví. Ne že by si problém nepřipouštěli, ale nimráním se v něm nemají moc co získat, spíše naopak.
A koncoví zákazníci či nezávislí recenzenti? Ti zase zpravidla mívají přístup jen k jednotlivým kusům vybavení, tedy nemohou dost dobře dělat smysluplné obecné závěry o tom, jak vypadá „průměrný“ nebo „typický“ kus daného modelu, ani o tom, jak se věci mají napříč různými systémy či výrobci.
Zkrátka a dobře: ti, kteří ty informace o kusové variabilitě mají (výrobci, servisy), ti si je nechávají pro sebe. A ti, kteří tyhle informace hledají (fotografové), ti je nemají moc kde získat.
Občas se ale najde někdo, kdo se ocitne ve vzácné kombinaci životních okolností, takže pro něho výše uvedené neplatí. Jedním takovým člověkem je Roger Cicala, zakladatel a spoluvlastník firmy LensRentals.com. Blog této firmy (zde), do něhož p. Cicala dodnes přispívá, obsahuje množství skvělých článků nejenom k tématu kusové variability.
Pokud Vás tedy tato tematika zajímá a chcete-li se dovědět víc, tento blog lze vřele doporučit, zejm. starší články.
Kde začít? Výborný start představuje následující dvojice článků p. Cicaly, která vyšla na webu dpreview.com:
Roger Cicala: The difference between sample variation and a 'bad copy' (Part 1)
Roger Cicala: The difference between sample variation and a 'bad copy' (Part 2)
Další články téhož autora pak lze najít na výše uvedeném blogu.