Kusová variabilita - problém, o kterém se raději moc nemluví
Příčina je velice prostá: objektiv je složitý systém sestávající z optických, mechanických a elektronických dílů, přičemž zejm. pro optiku platí, že musí být vyrobená a skompletovaná skutečně velmi precizně, aby fungovala tak, jak má. Čočky musejí být zhotovené ze skla s velmi přesným indexem lomu, musejí být vybroušené do velmi přesného tvaru a musejí být v objektivu velmi přesně uložené. Jakákoliv odchylka, i jen velmi malá, a optický výkon klesá.
Světlo navíc objektivem prochází postupně, od čočky k čočce, takže dílčí chyby se sčítají nebo dokonce násobí. U moderních objektivů přitom není žádnou výjimkou, že jejich optická konstrukce sestává třeba z dvaceti nebo i více čoček. Tedy těch míst, kde se může něco pokazit, je opravdu hodně.
Bohužel jakákoliv výroba pracuje vždy s určitými tolerancemi a drobnými nepřesnostmi. Ty mohou být větší či menší, nikdy však nejsou zcela nulové. A tím pádem ani žádné dva objektivy, které opouštějí výrobní linku, nejsou nikdy doopravdy zcela identické. Vypadají stejně, ale nemají stejný optický výkon.
Nepříjemná realita, ze které nemá radost nikdo
Existence kusové variability je záležitost mírně řečeno nepříjemná. A to nejenom pro fotografy, ale vlastně úplně pro všechny.
Nemá z toho radost koncový zákazník, protože neví, co přesně za své peníze dostane. Nemá z toho radost výrobce, protože občasný horší kus mu kazí renomé. Nemají z toho radost prodejci, protože musí ve zvýšené míře řešit vratky. A nemají z toho radost ani servisy, neboť kvůli tomu stále s někým vedou diskuse typu: „Mně to přijde měkké.“ vs. „Ne, to je v toleranci.“.
Tedy není tomu tak, že by na tom byl bit jen zákazník. Otravuje to život úplně všem. Bohužel je to problém, který nelze zcela eliminovat. Složité precizní systémy jsou prostě takové, kusová variabilita je u nich nevyhnutelná.
Je sice možné zpřísnit výrobní tolerance, to ale znamená současně též nárůst výrobních nákladů a tedy potažmo ceny, čímž se objektiv stává méně konkurenceschopným. Výrobci tak musejí hledat nejlepší sweetspot mezi „příliš vysoká kusová variabilita“ (špatná pověst → lidé to nekupují) vs. „příliš drahý objektiv“ (moc vysoká cena → lidé to nekupují), což jim upřímně nezávidím.
Zkrátka a dobře kusová variabilita je u fotografických objektivů nepříjemná realita, která sice všechny štve, ale se kterou se toho nedá mnoho udělat.
Co z toho plyne pro reálnou praxi?
Pro fotografa z výše uvedeného vyplývá několik důležitých praktických důsledků:
Za prvé, jakýkoliv nákup optiky je vždy tak trochu loterie. Je to nákup s překvapením. Můžete dostat průměrný kus (nejpravděpodobnější), výjimečně dobrý kus (jackpot!), ale také podprůměrný kus (ó jen to ne).
Za druhé, znamená to, že většina recenzí a zároveň i většina osobních zkušeností fotografů má jen omezenou obecnou platnost. Vychází totiž zpravidla z vlastností jednoho konkrétního a nikoliv typického (průměrného) kusu.
Recenze či zkazky z diskusních fór jsou tedy skoro vždy zatížené určitou chybou. V lepším případě je tato chyba náhodná, to když si recenzent objektiv sám koupí, na běžném trhu, jako řadový zákazník; někdy však této chyby může být i „šikovně využito“. To nastává typicky tehdy, když objektiv k recenzi poskytne samotný jeho výrobce. Ten má totiž pochopitelně zájem na tom, aby do recenze nešel „průměrný“, ale spíše „zvláště vydařený“ kus.
A konečně za třetí, každý fotograf by si měl uvědomit, že určitá míra kusové variability je u komplexních precizních výrobků jako jsou objektivy nevyhnutelná. Nejde to jinak, ne s ohledem na realitu trhu. Tedy není to naschvál, není to neschopnost výrobce a není to ani spiknutí. Je to prostě realita složitých precizních systémů, mají-li být prodávané za ještě jakž takž rozumnou cenu. Toto je potřeba přijmout jako fakt a naučit se to tolerovat.
Přečetli jste 26% celého článku. Zbylých 74% textu vyžaduje přístup do Premium.