Panoramatická projekce

Jednotlivé podkladové snímky skládaných panoramat lze chápat jako fotografie vnitřního povrchu pomyslné koule focené z jejího středu. Chceme-li z takových dílčích snímků vytvořit klasickou fotografii, která je jak víme plochá, je nezbytné původně kulově zakřivenou plochu do roviny nějakým způsobem promítnout.

Existují různé způsoby převodu kulové plochy do roviny. Každá z těchto metod má své výhody i nevýhody, v každém případě však dochází k nějakému druhu zkreslení (změna délek, zakřivení původně rovných linií, apod.). Konkrétní projekce se volí podle toho, jaké zkreslení je v dané situaci nejméně na závadu.

V praxi se nejvíce používají rektilineární, cylindrická a sférická projekce.