Kompoziční pravidla - nutnost nebo nesmysl?

Na "kompoziční pravidla" má každý svůj názor, často velmi vyhraněný. Někdo říká, že jsou tím úplně nejdůležitějším, jiný je považuje za naprostou hloupost a ztrátu času. Tak jak to s nimi tedy je?

Každý, kdo se začne jen trochu vážněji zajímat o fotografii, velice záhy narazí na téma kompozice a tzv. "kompozičních pravidel". Kompoziční pravidla představují ne zcela jednoznačně definovaný soubor zásad, jak na snímcích různého typu umisťovat hlavní motiv a další obsahové prvky tak, aby výsledek vypadal dobře.

V zásadě panuje shoda, že dobrá kompozice je důležitá (ano, existují věci, na kterých se fotografové dokáží shodnout!). V čem se však názory dost dramaticky rozcházejí je to, jak "dobré kompozice" dosáhnout. Kompoziční pravidla si kladou za cíl pomoci zejména začínajícím fotografům s lepším komponováním jejich snímků. Ale daří se jim naplňovat tento svůj účel?

Několik konkrétních pravidel

Abychom se mohli o tématu kompozičních pravidel lépe bavit, je dobré si jich pár uvést jako příklad. Za kompoziční pravidla lze považovat např. tato doporučení:

  • Neumisťovat hlavní motiv doprostřed snímku.
  • U motivů v pohybu nechat více místa ve směru pohybu.
  • Vyhnout se dotykům důležitých obrazových prvků s okraji snímku.
  • Vyhnout se přepůlení snímku výraznou horizontální nebo vertikální linií.
  • Hlavní motiv zachytit dostatečně velký.
  • U portrétů nechat více prostoru ve směru pohledu.
  • Výrazné obsahové prvky umisťovat na třetinové linie.
  • Umístit zajímavý obrazový prvek do oblasti úběžníku.
  • atd., atd.

Podobných pravidel existuje spousta. Některá lze aplikovat obecně, jiná mají význam jen pro určitá fotografická témata (např. pro krajinu, portrét, aj.).

Dobré rady nebo snůška nesmyslů?

V tomto se právě názory různých fotografů dost dramaticky rozcházejí. Můj osobní názor je následující: kompoziční pravidla jsou užitečná, ale je třeba pochopit, jaká je jejich reálná role, jaká jsou naopak jejich omezení, komu pomáhají a komu už můžou být spíše jen na škodu.

Principy spíše než pravidla

Hlavní problém kompozičních pravidel osobně vnímám v samotném názvu "pravidla". Pod pojmem "pravidlo" obvykle chápeme něco poměrně dost závazného, něco, co se nesmí porušit, jinak hrozí sankce či trest. To je samozřejmě ve vztahu ke skladbě obrazu naprosto mimo. "Pravidlo" je v tomto kontextu mimořádně nešťastně zvolený termín, protože takové označení zkrátka neodráží realitu.

Pojďme tomu na chvíli říkat místo "kompoziční pravidla" spíše "obecné kompoziční principy". To je totiž mnohem blíže skutečnosti. Výše uvedené příklady kompoziční pravidel, pardon, obecných kompozičních principů, totiž nejsou vůbec hloupé a lze za nimi vždy vystopovat naprosto logickou úvahu, která dává smysl.

Tak např. umisťovat nějaký zajímavý prvek do oblasti úběžníku je naprosto pochopitelné, protože úběžník je vizuálně silný bod - perspektiva tam zkrátka táhne oko diváka a on se tam proto podívá. Je zcela pochopitelné, že se takovéto vizuálně silné místo často budeme snažit nějak využít a něco vhodného tam umístit.

Neberte je příliš vážně

Jakkoliv jsou kompoziční principy užitečné (a ony užitečné doopravdy jsou!), není na místě považovat je za závazné. Každý jednotlivý princip totiž funguje velice dobře ve většině případů, zároveň ale platí, že pro libovolný z těchto principů lze celkem jednoduše vymyslet situaci, kdy je žádoucí jej porušit.

Pár konkrétních příkladů:

  • Princip: Vyhýbat se středové kompozici
    • U extrémně jednoduchého snímku, kde je prostě jen nějaký objekt bez výrazné směrovosti a NIC jiného, jakékoliv jiné umístění než doprostřed vypadá samoúčelně. Působí to tak, že se fotograf za každou cenu snaží dostát pravidlu "nedávat to na střed". Je to zbytečné a těžko obhajitelné a středová kompozice pak ve skutečnosti vypadá lépe.
    • U fotografií postavených na silné symetrii je často důležitější zachovat dokonalost symetrie a to i když si to žádá umístění hlavního motivu doprostřed.
  • Princip: Nechat více místa ve směru pohybu.
    • Když běží fotbalista a kope před sebou míč, fajn. Ale co když ho pronásleduje malý pes, který se na hřiště nedopatřením zaběhl? Není to na celé věci vlastně to nejzajímavější? A není důležitější zabrat psa, spíše než se důsledně snažit nechávat prostor před fotbalistou? Ano, je!
  • Princip: Vyhnout se dotykům významných prvků obrazu s okraji snímku.
    • A co když se právě díky několika takovým dotykům dá docílit zajímavé, neotřelé a neočekávané kompozice, která navzdory těmto dotykům prostě a jednoduše vypadá dobře?
  • Princip: Vyobrazit hlavní motiv dostatečně velký.
    • Většinou ano, ale ne když je prostředí / okolí vlastně zajímavější než samotný hlavní motiv, tj. např. když environmentální portrét vyzní mnohem silněji než portrét těsně zarámovaný.
  • atd., atd.

Podobný příklad lze vymyslet k jakémukoliv kompozičnímu principu.

To ale neznamená, že nejsou užitečné

Předchozí stať by mohla v někom vzbuzovat dojem, že "kompoziční principy jsou na nic". Ale ne, to se v ní neříká. Říká se v ní jen to, že tyto principy není radno brát jako něco striktně závazného, ale spíš jako obecná doporučení - jako postupy, které použijete tehdy, když nemáte důvod udělat to jinak.

Pro začátečníky jsou kompoziční principy ve skutečnosti skvělý způsob, jak rychle zlepšit své fotky. A pro pokročilé? Pro ty zase fungují jako...

Skvělé výchozí postupy

Ano, jako výborné výchozí postupy.

Kompoziční principy jsou výborná doporučení, jak věci dělat "by default". Jsou to takové základní postupy, které aplikujete na začátku, čímž získáte dobrý, byť předvídatelný obrázek - tj. jakýsi "úvodní snímek". Na něm pak můžete dobře dále stavět a snažit se od něj vhodně a účelně odchýlit, tj. vymyslet kompozici zajímavější.

Dobrá znalost základních kompozičních principů a dostatečná praxe s jejich reálným aplikováním tedy není zbytečná ani pro pokročilého fotografa a např. se velice pozitivně projeví tehdy, když fotíte v časové tísni. V takové situaci není čas doopravdy vymýšlet nějaké sofistikované uspořádání obrazu. Tehdy je k nezaplacení, když má člověk zažité "univerzální postupy", které prostě fungují, i když třeba nejsou zvlášť originální.

A právě v takové situaci je velký rozdíl mezi fotografem, který si v minulosti prošel fází "focení podle pravidel" a z této fáze se pak vyvíjel někam dál, a fotografem, který kompoziční principy z principu bojkotuje (např. z titulu nějaké své ničím nepodložené umělecké pózy), aniž by se kdy seriózně zabýval tím, co se ten který princip vlastně ve skutečnosti snaží sdělit a na jaké úvaze je založen.

Negativa přílišného dodržování kompozičních principů

Na druhou stranu je ale nutné upozornit i na druhý extrém a totiž příliš úzkostné dodržování kompozičních principů. To nejvíc postihuje mírně pokročilé fotografy, kteří základní kompoziční principy znají, umí je docela dobře aplikovat, ale ještě ve vztahu k nim nemají dostatečný nadhled.

Problém přílišného spoléhání na "správné" kompozice spočívá v tom, že jsou obvykle hodně jednoduché a hlavně naprosto předvídatelné. Vznikají tak snímky, které vypadají moc prvoplánově a které často nemají z fotografického hlediska dostatečnou přidanou hodnotu.

Přílišné spoléhání na základní kompoziční principy je zároveň nežádoucí i proto, že brání volnému experimentování, tj. vlastně potlačuje kreativitu. I v kompozici je totiž třeba zkoušet nové věci a to navzdory tomu, že tyto experimenty v reálu mnohdy "nedopadnou". Někdy totiž i zdánlivě bláznivý nápad nakonec mile překvapí a dá vzniknout skutečně nápaditým fotkám, které se vymykají šedému průměru běžných snímků "podle pravidel".

Kompozice je víc než jen pravidla

Kdo se fotografováním zabývá déle, logicky z "fáze pravidel" časem vyspěje a začne kompozici chápat komplexněji. Začne pracovat s vizuální váhou jednotlivých obrazových prvků, jejich "směrovostí", s tvary a liniemi a s dalšími koncepty, do kterých se pak začnou promítat i zprvu zdánlivě nesouvisející témata jako např. tóny, barvy, vztah objektů navzájem, aj.

Přesto většina zkušených fotografů i po čase v zásadě ta základní pravidla dodržuje a odchyluje se od nich jen tehdy, když to dává smysl. Ostatně není nic jednoduššího, než si prohlédnout nějaké fotografie úspěšných fotografů - až na výjimky zjistíte, že kompozičně jsou fotky promyšlené (často dalece nad rámec nějakých jednoduchých pravidel), přesto ale většinou ony základní kompoziční principy respektují.

Shrnutí

Sečteno a podtrženo, v bodech:

  1. Nejsou to pravidla. Jsou to principy / doporučení. Tak je nutné je chápat a tak je nutné s nimi nakládat.
  2. Nejsou to nahodilé výplody choré mysli. Za každým obecně známým kompozičním principem je kus pravdy a lze se za ním dopátrat logického vysvětlení "proč to funguje".
  3. Jedná se o doporučení obecná, která dobře poslouží ve většině situací, ale jejichž striktní dodržování se v určitých případech může stát kontraproduktivním. Konkrétní situace a konkrétní fotografický záměr má mít přednost.
  4. Pro začátečníka má nastudování kompozičních principů a jejich aplikování v praxi zpravidla velký přínos - jeho fotky to oproti předchozímu stavu, kdy kompozici nijak neřešil, významně vylepší.
  5. Pro pokročilé fotografy fungují kompoziční principy jako skvělé výchozí postupy, na kterých lze pak dále stavět a jejichž mistrné zvládnutí se pozitivně projeví např. při fotografování v časové tísni.
  6. Fotografická kompozice je samozřejmě téma široké, které nelze scvrknout jen na soustavu několika jednoduchých pravidel. Kompoziční principy ale představují dobrý start, jak se do problematiky kompozice začít dostávat a jak se vyhnout mnoha nefungujícím postupům, zvlášť v počátku.

Užitečný článek? Chcete vždy vědět o nových článcích? Přidejte si nás zde!

Začínáte s fotografováním? Hledáte ucelený kurz, který Vás rychle a názorně naučí to nejdůležitější, co je třeba pro tvorbu technicky, obsahově i esteticky zdařilých fotografií? Přesně tohle nabízí Kurz základů fotografování.

Kam dál?